Ačkoliv stříkaná izolační polyuretanová pěna, jak ji známe dnes, se začala aplikovat v devadesátých letech, kořeny vývoje sahají daleko hlouběji. Otto Bayer, chemik, již na konci třicátých let začal vyvíjet polyuretan. Během druhé světové války utekl z Německa do Ameriky, kde ve spolupráci s Davidem Eynonem vyprodukovali první PUR pěnu.
Nejdříve byl tento materiál používán pro vojenské a letecké účely. Postupem času se začal používat i v běžném průmyslu, hlavně v automobilovém. Trvalo to však více než dvacet let, do roku 1963, kdy postavil Fred Gusmer první specializovaný stroj pro nástřik polyuretanové tepelně izolační pěny a stala se široce využívána v procesech izolace domů.
Rozmach přišel po energetické krizi 1970, kde se začali hledat způsoby, jak vylepšit energetickou účinnost domovů. Přišli nové pokroky v technologii zateplení aplikací pěny, zlepšili se stroje, zdokonalily trysky i nové chemické složení směsi.
V osmdesátých a devadesátých letech se otevřela velká diskuze mezi společnostmi nabízející různé druhy tepelné izolace a marketingově se srovnávali rozdíly mezi pěnou s otevřenou buněčnou strukturou a se zavřenou buněčnou strukturou. Jasno do sporu vneslo až zavedení normy hodnoty R, jako měřítko stanovení energetické účinnosti. Hodnota R, tepelný odpor, jasně vymezuje stříkanou tepelnou izolaci s uzavřenou buněčnou strukturou jako jeden z nejúčinnějších izolačních prostředků.
Stříkaná tepelná izolace s uzavřenou buňkou byla navíc v U.S.A. přidána do seznamu požadavků při stavbách domů v zónách kde hrozí zemětřesení a hurikány. Tento způsob zateplení zlepší stabilitu domu bez ohledu na geografickou polohu.
